Založeno 1986. BOLT THROWER. Když jsem si v pražském Roxy prohlížel plachtu, kterou si tahle žijící anglická deathmetalová legenda pověsila za svá záda, připadal jsem si, jako kdybych právě hleděl na navštívenku megaúspěšné rodinné firmy, s hrdostí oznamující světu a široké veřejnosti, že už tady je osmadvacet let a stále v kurzu. Pravda, death metal není úplně nejběžnějším předmětem podnikání, ale jak bylo vidět v hledišti a u stánku s merchandisem, když se dělá poctivě, lidé to zkrátka ocení.

A snad, že jsou BOLT THROWER jako dobře zavedená soukromá společnost, měl jsem pocit, že jsem právě zažil koncert letošního roku. Na definitivní konstatování v tomhle smyslu je pochopitelně ještě brzy, ale po shlédnutí onoho jedinečného představení kapely z Coventry pod názvem „Overtures Of War - 2014“ musím konstatovat, že si jen těžko představím někoho, kdo by tenhle výkon mohl v dohledné době překonat.

Předskokani byli dva: jeden průměrný a jeden lepší. INCANTATION jsem nikdy nepovažoval za dokonalou první ligu a zřejmě proto také nastoupili na pódium jako první. Odehráli si svoje, ale víc než dojem, že hrála „nějaká“ deathmetalová kapela z Ameriky, jsem si z toho popravdě neodnesl. To MORGOTH, to bylo jinší kafe. Německá bestie je po své čtyři roky staré reinkarnaci doslova hyperaktivní a tak z rukávu vysypala nejen některé ze svých nejslavnějších skladeb („White Gallery“, „Burnt Identity“ nebo „Isolated“) ale rovněž dvě novinky ̶ „God Is Evil“ a „Die As Deceiver“. Ty se sice nesou v duchu nejslavnější, původní deathmetalové tváře kapely, ale neskrývají určitý „drajv“, pročež chystanému novému albu budou určitě slušet. Houstnoucí dav pod pódiem ovšem tak jako tak neskrýval své sympatie a germánský předkrm slupnul jako malinu.

Před námi byl ovšem hlavní chod, který se oproti rozpisu opozdil jen o zanedbatelných zhruba pět minut. Zvuk byl v pohodě, našlapaný sál jakbysmet, a tak stačilo už jen jedno jediné hrábnutí do strun, aby vypukla dokonalá vřava (úmyslně neříkám válečná, protože tenhle výraz si pro sebe ten večer samozřejmě vyhradila jen ústřední hvězda). Stalo se tak v předehrávce „War“, v níž BOLT THROWER nádherně rozčísli všechno to, co bude následovat ̶ víc jak sedmdesát minut čistého ostrovního death metalu s originální visačkou vrhače těžkých kovových šrapnelů v tom nejvyšším možném nasazení a rozlišení.

Kapela, jejíž loajalita k sobě sama je mimochodem přímo ukázková (kytaristé Barry „Baz“ Thomson a Gavin Ward a basistka Jo Bench jsou v sestavě od úplného počátku, když bubeník Martin Kearns si vybral jen jednu tříletou pauzu a jen jediný zpěvák Karl Willetts chyběl vícerokrát), to ostatně měla o to jednodušší, oč měla všechny přítomné omotané okolo prstu už dávno předtím, než se ten večer otevřel vstup do Roxy. A že k tomu přidala také stoprocentní nasazení, nemohlo to skončit jinak, než dokonalým, oboustranným a triumfálním vítězstvím. Bylo vskutku úžasné sledovat nenápadnou, ale o to absolutnější rytmickou jistotu Martina Kearnse, pekelnou soustředěnost celé strunné trojice, z níž vynikal především „Baz“ Thomson se svými čarokrásnými sóly a vyhrávkami, a samozřejmě pohublý ústřední motor Karla Willettse, který se nepřestával šťastně usmívat, nejspíš proto, že se tak zkrátka cítil. Naprosto bezchybné.

Co zaznělo si zvídavý čtenář může přečíst o pár řádek níž, já už se jen omezím na konstatování, že přestože od vydání posledního řadového alba BOLT THROWER „Those Once Loyal“ už uplynulo dlouhých devět let, má tahle kapela stále co říci, a pražská zastávka jejich aktuálního turné (mimochodem, podle všeho jako jedna z mnoha v řadě) to jenom výsostně potvrdila. No Guts, No Glory!

Setlist (bez záruky):

1.) War/ Remembrance
2.) Mercenary
3.) World Eater / Cenotaph
4.) Anti-Tank (Dead Armour)
5.) Warmaster
6.) Forever Fallen
7.) This Time It´s War
8.) The IVth Crusade
9.) Entrenched
10.) ...For Victory
11.) The Killchain
12.) Powder Burns
13.) No Guts, No Glory
14.) When Cannons Fade /
15.) Silent Demise

Foto: Gapa